Projekt Ministerstva zahraničních věcí pomáhá nemohoucím v Moldavsku
V Horeşti, vesnici vzdálené asi 2 a půl hodiny cesty od moldavského hlavního města Kišiněva, stojí mezi polorozpadlými domy nově omítnutá jasně fialová budova. Působí jako by sem nepatřila. Jde o středisko denní a domácí péče, které bylo zřízeno v rámci zahraniční rozvojové spolupráce z finančních prostředků České rozvojové agentury, organizační složky Ministerstva zahraničních věcí České Republiky.

Recepcí, čekárnou a ordinací nás s nadšením provádí zdejší sociální a zdravotní pracovnice – místní ženy, které prošly intenzivním zaškolením, rovněž hrazeným z peněz ČR. „Když to tu poprvé viděly, prohlásily, že už nikdy nechtějí pracovat jinde“ usmívá se Tamara Adasan, ředitelka Asociace Home Care, která společně s Charitou ČR za realizaci projektu zodpovídá. A vypráví, jak ji místní ženy, často samoživitelky, s pláčem prosily o pracovní místo v centru. Nezaměstnanost na venkově je vysoká, téměř 40% obyvatel v produktivním věku odchází za prací do zahraničí. Doma zůstávají ženy, děti a staří či postižení lidé.

A právě osamělí staří lidé, invalidé a chronicky či nevyléčitelně nemocní se v Moldavsku, nejchudší zemi Evropy, potýkají s dalším problémem - s nedostatkem kvalitní sociální a zdravotnické péče. Důvodů je více. Nedostatečné kapacity nemocnic, odmítání dlouhodobého pobytu v přeplněných a nekvalitně vybavených nemocnicích, špatná dopravní dostupnost apod.

Díky českému projektu „Rozvoj domácí péče v Moldavsku“ bylo v r. 2011 otevřeno první centrum sociálně-zdravotní péče v Kišiněvě. Od té doby se podařilo otevřít další střediska denní i domácí péče v Doroţcaia, Bălţi, Ţaulu, Cahulu a Horeşti. Pacienti tu mohou využít škálu zdravotnických a rehabilitačních služeb, včetně zajištění osobní hygieny. Mnoho klientů je ošetřováno doma. Tito lidé jsou za takové služby skutečně vděční a poptávka po nich je velká. Bohužel větší, než zatím mohou centra uspokojit. Například centrum v Horeşti je schopno poskytnout služby 650 pacientům, centrum v Kišiněvě více než 800. Přesto to nestačí. Tamara k tomu říká: „Existují případy, kdy potenciální příjemci naší pomoci hodně pláčou, protože je nejsme schopni přijmout a pomoci, když to potřebují. Zkrátka nemůžeme navštívit více pacientů za den, než jsme schopní. Také nemůžeme fungovat nonstop. Máme pořadník, ale někdy pacienti čekají velmi dlouho, než jsme schopni je zahrnout do projektu.“

Centra denní a domácí péče musí čelit i jiným problémům – legislativním, organizačním a zejména finančním. Financování ze strany ČR jednoho dne skončí a centra musí fungovat dál. Koncept příspěvků na sociální služby poskytované v rámci center místní vláda teprve připravuje. Zdravotnické služby jsou již sice částečně hrazeny zdravotní pojišťovnou, ale část populace povinné zdravotní pojištění nemá. Takovým lidem se zatím služby hradí z peněz projektu. A tak Tamara běhá, organizuje, vyjednává a spolu s dalšími kolegy z Asociace a Charity se aktivně podílí na přípravě potřebného zákona. Je v denním kontaktu i s pacienty a nechce je zklamat.

Jejich příběhy jsou různé. Jedním z nich je sedmnáctiletý Serjoža, který žije se svým otcem Ivanem v Kišiněvě. Po narození prodělal dětskou mozkovou obrnu a od té doby se nemůže dobře hýbat ani mluvit. Jeho otec se snaží chlapci zajistit lékařskou péči, chodí s ním na fyzioterapii, kupuje léky... „Dělám mu masáže, kupuji mořskou sůl na koupele a převazuji ruce. Všechno, co pro něj můžu doma udělat, dělám.“ Vztah této nerozlučné dvojice není právě typickým moldavským příkladem. Podobně postižené děti zůstávají bezmocně upoutány na lůžku nebo jen „přežívají“ v domě rodičů. Serjožkův otec se snaží brát syna co nejčastěji ven, do ulic Kišiněva. „Špatně našlapuje. Pomáhám mu. Musím ho držet, ale snaží se.“ Serjožova matka odešla do Moskvy, když byl ještě malý. Po pár letech přijela, aby ho odvezla na dva měsíce do Ruska. Když za ním otec přijel na návštěvu, našel syna v ústavu. „Jezdil jsem za ním každý týden. Vozil mu jídlo a oblečení. Nikdy jsem ho nenašel na vozíčku, pořád jen ležel na podlaze nebo na matracích. Rty měl rozedřené od toho, jak ho krmili. Vozil jsem mu plenky, ale nikdy je neměl na sobě.“ Protože byl Serjožka zapsán pod příjmením své matky, neměl na něj pan Ivan nárok. Třikrát se pokusil Serjožku neúspěšně unést, nakonec se se ženou domluvili. Mohl synkovi připsat své příjmení a odvézt ho zpátky do Moldavska. Začal pobírat důchod, občasnou humanitární pomoc a Serjožku zařadili do služby domácí péče Asociace Home Care. Přes všechny těžkosti, se kterými se potýká, neztrácí pan Ivan naději. „Mně je s ním dobře. On není náladový, ani nepláče. Každé ráno, když mě uvidí, se usmívá a volá na mě. To mi dává sílu. Vzájemně se potřebujeme a vzájemně si dáváme radost. Tak jsme dvojnásobně šťastní. Lidé se mně ptají, proč ho nedám do dětského domova. Já ho přece nemůžu dát pryč! Cožpak bych mohl normálně žít?“

Dalším z pacientů denního centra v Kišiněvě je 24-letá Aliona, která trpí degenerativním onemocněním mozku projevujícím se poruchou hybnosti. Před šesti lety jí zemřela matka, nemoc u dívky propukla krátce poté. Své univerzitní studium musela kvůli své nemoci ukončit. Od prosince 2011, kdy začala každý den docházet do centra sociálně zdravotních služeb v Kišiněvě, pravidelně cvičí na trenažérech a zpomaluje tak postup své nemoci. Přesto má Aliona před sebou zřejmě pouze pár let života. Žije v kišiněvském bytě své kamarádky, která podobně jako mnozí další Moldavané odjela za prací do ciziny. Po smrti maminky zůstala Alioně jen babička žijící kousek za Kišiněvem. „V bytě, ve kterém jsem žila s maminkou a babičkou, teď žít nemohu. Babička mě vyhnala a řekla mi, že si přeje, abych také umřela. A doufá, že nebudu mít nikdy děti.“ vypráví Aliona.

Projekt České rozvojové agentury a Charity ČR bude pokračovat do konce roku 2016. Všichni zapojení partneři dělají vše pro to, aby se domácí péče stala nedílnou součástí moldavského zdravotního a sociálního systému a aby pacienti jako Serjoža a Aliona měli přístup ke službám, které potřebují, i po jeho skončení.

Jana Kačírková

Více informací o projektu naleznete na stránkách České rozvojové agentury Charity ČR