Na etiopských základních školách v zónách Gedeo a Hadiya společnost Člověk v tísni realizovala projekt České rozvojové agentury zaměřený na podporu inkluzivního přístupu ke vzdělávání. Podle odhadů totiž chodí v Etiopii do školy jen zhruba 4 % dětí se speciálními potřebami. Stovky tisíc dětí zde tak vyrůstají bez vzdělání jen proto, že jsou handicapované nebo patří k menšinám žijícím na okraji společnosti. V deseti oblastech, kde byl projekt realizován, se podařilo zaregistrovat 2 420 znevýhodněných dětí, které byly mimo školní docházku.

Společenská tabu, nedostatek podpůrných struktur, jako je omezeně fungující systém vzdělávacích center, chybějící sítě speciálních pedagogů, omezená úroveň znalostí metod inkluzivní pedagogiky mezi vyučujícími nebo nedostatečné kapacity vzdělávání budoucích učitelů. Ale také nedostatek finančních zdrojů či nedostatečné vybavení školních budov. To jsou hlavní důvody, proč většina postižených či jinak znevýhodněných etiopských dětí zůstává mimo vzdělávací systém.

Mnoha postiženým dětem je tak odepřen přístup ke vzdělání nebo jim vzdělávací instituce neposkytují dostatečnou podporu. Učitelé jim často také nedokáží přizpůsobit své metody výuky. Přístup postižených dětí ke vzdělání je tak omezen neschopností porozumět jejich potřebám a nedostatkem vyškolených učitelů a vzdělávacích zařízení. Na základních školách v zónách Gedeo a Hadiya v Regionu jižních národů, národností a lidu (SNNPR) se proto společnost Člověk v tísni pustila do realizace čtyřletého projektu ČRA s názvem Podpora inkluzivního přístupu ke vzdělávání ve woredách Dilla a Hossana v SNNPR, Etiopie. Jeho hlavním cílem bylo odstranit překážky pro výuku postižených dětí a vytvořit kulturu respektující rozdíly mezi jednotlivci. O projektu, který byl ukončen v loňském roce, jsem si povídal s jeho koordinátorkou Miladou Ševčíkovou ze společnosti Člověk v tísni.

Projekt podporující inkluzivní přístup ke vzdělání ve vybraných etiopských školách jste začali realizovat v roce 2017. S jakými problémy jste se v počátcích nejvíce potýkali?

Přestože je začleňování dětí se speciálními vzdělávacími potřebami součástí etiopské národní vzdělávací strategie, tak školy ani pedagogičtí pracovníci na toto vzdělávání nebyli a nejsou připraveni. Zároveň neexistovala žádná praktičtější instrukce, jak inkluzivní vzdělávání uvádět ve školách do praxe. Z jiné perspektivy to pak bylo také nepochopení tématu mezi rodiči i dětmi.

Důvodů, proč většina postižených či jinak znevýhodněných etiopských dětí zůstává mimo vzdělávací systém, je celá řada. Velmi často jsou to různá společenská tabu či nedostatek podpůrných struktur. Jaké důvody převažovaly na základních školách v zónách Gedeo a Hadiya, kde jste projekt realizovali?

Absence ve školní docházce je na etiopském venkově obecně velkým problémem bez ohledu na to, zda děti mají nějaké postižení či jsou jinak znevýhodněny. Navíc se učitelé potýkají s velkým počtem žáků ve třídách, který je pro běžnou výuku už tak velmi obtížně zvládnutelný, a učitelé proto nemají další kapacity na žáky, kteří vyžadují individuálnější přístup. Častou překážkou je také nedostupnost speciálně didaktických pomůcek na trhu, stejně tak i schopnost pedagogů vytvářet individuální vzdělávací plány.

V rámci projektu jste se zaměřili vedle školení učitelů v principech inkluzivního vzdělávání a propojování školy se speciálními pedagogy také na podporu rodičů postižených dětí. Jak to konkrétně probíhalo?

Zapojení nejen rodičů, ale celé komunity, hrálo klíčovou roli v úspěšné implementaci celého projektu. Díky osvětovým kampaním se podařilo zvýšit povědomí a de-tabuizovat příčiny vzniku postižení, a také zlepšit porozumění důležitosti vzdělání pro děti s postižením. Na tyto aktivity navazovala každodenní práce komunitních pracovníků, kteří pokračovali v individuální podpoře rodin a dětí v rámci komunit.

Součástí projektu byl výběr 10 škol a postavení speciálních Pedagogických center. Jak tato centra fungují a jak jsou vybavená?

Jak už bylo zmíněno dříve, školy nedisponují dostatkem didaktických materiálů, o to méně je pak k dispozici materiálů pro speciální vzdělávání. Speciálně-pedagogická centra tak zajišťují prostor pro tyto potřeby, ve kterých probíhá práce individuálně nebo ve skupinách. Centra kromě žáků se speciálními vzdělávacími potřebami jsou využívána také ostatními učiteli a žáky školy, protože mají k dispozici vzdělávací pomůcky, počítače, programy apod., které dělají výuku efektivnější a atraktivnější.

Můžete přiblížit příběhy některých etiopských dětí, kterým projekt již pomohl?

V rámci projektu kromě vzdělávacích aktivit byly uskutečněny také diagnostiky dětí s postižením. Při těchto diagnostikách byla např. identifikována dívka, která byla na invalidním vozíku, a u níž odborníci zjistili, že pravidelným cvičením je možná náprava a může zase chodit. Poskytli jsme dětem také řadu zdravotnických pomůcek jako invalidní vozík, francouzské hole, protézy apod. Pro zlepšení dostupnosti škol také výrazně pomohly některé stavební úpravy, které umožnili dětem na invalidním vozíku pohybovat se po školním areálu. Ale i tak bylo zapotřebí zapojit kamarády, kteří dětem na vozíku po nerovné cestě do školy pomáhaly.

V jaké míře se podařilo, aby základní školy v Etiopii zavedly inkluzívní opatření na základě potřeb znevýhodněných dětí?

Přestože ve školách, kde byl projekt implementován, se podařilo dosáhnout zlepšení a projekt sloužil jako příklad pro ostatní školy v regionu, nedá se očekávat, že se inkluzivní opatření již stala standardem na ostatních školách v Etiopii. V rámci projektu kromě speciálně-pedagogických center a jejich vybavení vznikl také velmi cenný praktický manuál pro ředitele škol, jak implementovat inkluzivní vzdělávání ve svých školách.

Součástí projektu je v dlouhodobém horizontu snaha, aby školské úřady a pedagogické školy zlepšily kapacity systematicky podporovat základní školy v začleňování dětí se speciálními vzdělávacími potřebami do základního vzdělávání. Daří se to?

Výsledky projektu se staly inspirací pro tamní orgány a školy a takto přispěly ke zlepšení situace inkluzivního vzdělávání. Jedná se spíše o dílčí úspěchy, na kterých je třeba dále stavět a rozvíjet je.

Podle odhadů chodilo v Etiopii v roce 2014 do školy jen zhruba 4 % dětí se speciálními potřebami. Máte k dispozici aktuální statistiky, kolik znevýhodněných dětí se podařilo zapojit do vzdělávání v oblastech, kde projekt probíhal?

V deseti oblastech, kde byl projekt realizován, se podařilo zaregistrovat 2,420 znevýhodněných dětí, které byly mimo školní docházku. Z tohoto počtu bylo 555 dětí se speciálními potřebami. Počet dětí zapojených do školní výuky předčil naše cíle a ukazuje, že při lepší informovanosti a zapojení celé komunity se dá dosáhnout velmi dobých výsledků.

Které postupy se v rámci projektu ukázaly jako nejefektivnější a které byly nejnáročnější na prosazení?

Za úspěchem celého projektu stála především práce s rodiči a komunitou, abychom získali jejich podporu a zájem. Dalším krokem bylo vzdělávání učitelů, kteří se tak stali otevřenější k inkluzi žáků se speciálními vzdělávacími potřebami. To vše doplněno pedagogickými centry a pomůckami přispělo k dobrým výsledkům. Nejnáročnější bylo zajistit kvalitní vzdělávání žáků, kdy každý žák se speciálními potřebami vyžaduje individuální přístup. Navíc v každé škole byli žáci s různými potřebami v různých ročnících, a to vše v kontextu přeplněných venkovských škol. Nastavení efektivní koordinace a plánování práce speciálních pedagogů a tvorba individuálních vzdělávacích plánů, byl tedy asi nejpalčivější úkol.

Co vám osobně udělalo v rámci projektu největší radost?

Největší radost mi udělalo vidět sluchově postižené děti, kteří se díky našemu projektu naučily znakovou řeč. Mnohé z nich často ani nevěděly, že takový jazyk existuje, a byly tak schopné poprvé vyjádřit své myšlenky a pocity a komunikovat s druhou osobou, rodiči nebo kamarádem.